Co všechno nám přinese Advent?

„Vánoce, Vánoce přicházejí, šťastné a veselé.“ Koledy si sice ještě nějaký ten čas zpívat nebudeme, ale pomalu nastává čás připravit se na advent. O čem vlastně čtyři adventní neděle jsou a jaké zvyky se už po staletí v tomto svátečním období dodržují? Kdy vznikl první vánoční kalendář a jak se mladé dívky snažily dozvědět se, jestli se už letos vdají, nebo budou muset čekat zase celý rok? Dočtete se i o tom, co jedí na Vánoce Finové a kdo na severu vlastně nosí dárky.

S příchodem adventu na nás každoročně dýchne sváteční atmosféra, někdo se začne těšit na cukroví a pohádky nebo prostě jenom na zasněženou krajinu a vánoční atmosféru. V obchodech začínají hrát koledy a pod čokoládovými figurkami
a nejrůznějšími sladkostmi se prohýbají prodejní pulty. Jaké zvyklosti ale dodržovali naši předci a které tradice vydržely dodnes?

Adventus je latinský výraz, který za názvem advent původně stojí. Z latiny se překládá jako příchod, advent je tak časem očekávání příchodu Syna Božího. První adventní den je zároveň tedy prvním dnem nového církevního nebo také liturgického roku. Tento den však nepřipadá každý rok na stejný den. Advent začíná totiž čtvrtou nedělí předcházející Božímu hodu vánočnímu. Můžeme si ho tak vychutnávat některý rok třeba 22 dní, ale jiný až 28. První adventní neděle totiž může nastat kterýkoli den mezi 27. listopadem a 3. prosincem.

Letos tak začíná například v neděli 29. listopadu, protože Boží hod připadá na pátek. Pokud však připadne Štědrý den na neděli, je tento den zároveň i poslední adventní, tedy zlatou nedělí.

Liturgický rok, jehož významnou součástí je právě advent, připomíná věřícím jednotlivé události Ježíšova života. Křesťané se tak o adventu připravují na narození Syna Božího v Betlémě, ale oslavují také očekávání Kristova druhého příchodu a posledního soudu, který má nastat „na konci věků“.

Advent není jenom o sváteční atmosféře, nákupech a přípravě cukroví, ale měl by být také časem pokání. Valburga Vavřinová ve své publikaci Abeceda Vánoc, věnované jednotlivým pojmům týkajících se jak adventu, tak samotných svátků vánočních proto zmiňuje, že součástí adventu býval původně půst. Lidé se v tomto období dobrovolně omezovali v jídle a pití, ale i světských zábavách. „Od roku 581 se jako adventní postní dny světila pondělí, středy a pátky,“ upřesňuje
autorka.

Jak začne advent, začne i sháňka po věncích, větvičkách, svíčkách a různých ozdobách, kterými se snažíme i do našich domácností vnést trochu té vánoční atmosféry. Symbolem adventního období bývá také často kalendář. První vznikl v roce 1908 v Mnichově. Naopak první adventní věnec zdobil dveře sirotčince již v roce 1838. Vyrobil ho tenkrát prý teolog Johann Heinrich Wichern a pověsil ho právě nade dveře sirotčince nad pokladničku, kam mohli lidé dětem přispět. Každý den na něj umisťoval zapálenou svíci.

Ještě jeden zvyk dříve mladé dívky rády dodržovaly. Sice to může trochu připomínat strasti Marušky z pohádky O dvanácti měsíčkách, ale je pravdou, že dívky často
v tomto čase chodívaly do sadů a hledaly třešňové stromy. Pak řezaly ratolesti, aby je mohly dát do vázy a čekat, co jim větvička ovocného stromu bude věštit. Říká se jim barborky, protože jsou také památkou na křesťanskou mučednici sv. Barboru.

Každá dívka čekala do Božího hodu vánočního, jestli jí barborky vykvetou. Ta, které větvička vykvete, se pak prý podle starobylé pověry měla do roka a do dne vdát. Vdavky však nezvěstovaly jen třešňové květy, neprovdané dívky pokoušely štěstí například i házením střevíců. „Špička ke dveřím předpovídala vdavky, pokud ale byla bota převrácená, nečekal nevěstu snadný život,“ upřesňuje Vavřinová. Na vesnicích bylo rozšířené také klepání na kurník, tady zase o budoucnosti mladé dívky rozhodoval kohout. Když se ozval, do roka se měla chystat veselka.

Předvánoční čas se svojí kouzelnou atmosférou přispěl k další pověře. Vyprávělo se například, že zvířata si o tom, co čeká hospodáře a hospodyni, povídají lidskými hlasy o nejdelší noci v roce.

Asi nejrozšířenějším zvykem, který se stále dodržuje ve většině českých domácnosti, ale i po světě, je předávání dárků svým blízkým. Tak, jak je známe dnes, se dárky poprvé objevily až někdy v 19. století. V podstatě jde ale dost možná o dvě smíchané tradice. Dárky totiž přinesli Ježíškovi do Betléma Tři králové, lidé se ale obdarovávají také proto, že dary symbolizují to, jak Bůh obdaroval člověka.

U nás si tak rozdáváme dárky v předvečer narození Ježíše Krista. Tedy na Štědrý den, v předvečer slavnosti. Na Boží hod, 25. prosince, se obvykle setkává širší okruh rodiny a příbuzní se navštěvují při svátečním obědě nebo večeři. Tradičně se podává kachna nebo pečená husa se zelím.

Dárky tak mají připomínat, že lidé jeden na druhého myslí. Nicméně dříve se tu a tam objevovaly i jiné důvody rozdávání dárků. Jde právě o halafance, tak se říkalo darům, které měly charakter úplatku. Lidé si tak chtěli v podstatě zajistit, že se jim bude po celý další rok dařit. Občas se totiž mezi lidmi říkávalo, že kdo neobdaruje jiné, zchudne dříve, než rok skončí. Zástupci křesťanské obce tak často dvojakost dárků rozdávaných na Vánoce kritizovali. Dárky totiž podle nich měly hlavně symbolizovat Boží štědrost.

Každá země slaví Vánoce tak trochu po svém. O zvyklostech, které dodržují rodiny v prosinci ve Finsku, se svěřila Kristiina Mäki. Napůl Češka, napůl Finka několik svých prvních Vánoc právě na severu strávila, protože se tam narodila. „Ve Finsku nosí vánoční dárky děda Mráz, sídlí na polárním kruhu ve městě Rovaniemi a vážně existuje. Má tam svůj dům s pomocníky,“ vysvětluje vytrvalostní běžkyně, která už zdolala nejeden český, ale i finský rekord. Při rozdávání dárků pomáhají podle pověstí ve Finsku skřítkové. Severské národy si na Štědrý den dopřávají třeba pečenou vepřovou šunku nebo lososa. „K masu se podává také hodně zeleniny a různé přílohy,“ dodává Mäki.