Kdo ukryl koně pod kapotu?

Ve městě už se mnohdy nedá zaparkovat, protože auto už dnes má skoro každá rodina. Nebývalo to ale zvykem a už vůbec ne v jeho počátcích. Kdo ale na tenhle převratný vynález vlastně přišel? Koho napadlo ukrýt sílu koňského spřežení pod kapotu a nahradit ho jiným pohonem? A jak na novinku lidé reagovali? Která světová automobilka se může chlubit předky z 19. století? A zajímal se někdo o automobilový průmysl i v Česku?

„Všechno to vlastně začalo dlouho, dlouho předtím, než poprvé trochu váhavě a víc než nepravidelně zaburácel spalovací motor,“ tak uvádí svoji knihu Jak přišli koně pod kapotu její autor a velký obdivovatel automobilů Adolf Kuba.

Historii přepravy bere opravdu z gruntu a tak začíná u nejstaršího dopravního prostředku a to nosičů, vybavených nosidlem pro dvě břemena. Ano, prvním dopravním prostředkem tak podle autora byl sám člověk. My se ale posuneme ve vývoji o trochu dál do doby, kdy už začal koně a jejich tažnou sílu nahrazovat právě onen převratný vynález. A to automobil.

Byla tato oblast průmyslu vyhrazena výhradně mužům? Jak rychle vás první typy automobilů mohly přepravit na vzdálené místo? A kdo první delší cestu automobilem podnikl? Víte, kolik dnes stojí úplně nejstarší stále ještě pojízdný automobil? Před několika lety byl v dražbě a zájem o něj opravdu byl. Vraťme se ale na počátek. Vývoj byl dlouhý a tak se postupně od lidské síly dostáváme k páře. Otcem automobilu bývá někdy nazýván Nicolas Joseph Cugnot, který žil na přelomu 18. a 19. století. Jeho vůz už nemusela pohánět koňská síla, ani lidská. Pohyb mu však neumožňovalo ani natáhnutí hodinového péra, jako předchozím modelům německých hodinářů. Poháněla ho totiž pára.

„Topilo se dřevem a jeho dostatečná zásoba se ukládala
v koši, zavěšeném pod valníkem,“ uvádí na pravou míru Adolf Kuba, autor publikací
o automobilismu. V konzervativní Anglii nebyl tento způsob dopravy z počátku přijat příliš přívětivě. Své o tom věděl třeba inženýr William Murdock. Jeho model parního automobilu byl v 80. letech 18. století nazýván dokonce Ďáblovým vynálezem. A to proto, že když ho zkoušel poprvé, vylekal prý farního vikáře tak, že dostal mrtvici
a zemřel.

Ani Praha nezůstala pozadu, o to se postaral mechanik pražské polytechniky Josef Božek. Podle dobového tisku se chystal v září 1815 předvést ve Stromovce svůj mechanický vůz poháněný silou parního stroje. O podobné výtvory se však pokoušeli na území českých zemí i další nadšenci.

Vývoj, nápady, ale také svatby vedly k nejrůznějším vynálezům a objevům. Jedním
z nich byla i pneumatika. To si tenkrát mladá skotská sirota, která měla jenom strýčka, brala svého nastávajícího muže a strýčka na svatbu pozvala. Protože se ale nestýkali, strýc na svatbu ani nepřijel. Byl to však on, kdo přišel kdysi na nápad rozpouštět kaučuk v benzinu a tímto roztokem impregnovat látku. Vyráběl tak vlastně nepromokavý oděv.

Když manžele stihla katastrofa a přišli o svůj majetek, obrátila se Elisabeth Pugh-Parkerová znovu na strýce. Ten jí vyhověl a věnoval jí nějaké množství kaučukového mléka. Z něj pak Elisabeth vyráběla nejrůznější předměty. Její manžel si všiml úspěchu, jaký s touto výrobou měla a začal vyrábět z kaučuku obruče pro vozy. Nové průmyslové odvětví se pak dědictvím po čase dostalo do rukou bratří Michelinů. A tak postupně dostalo auto nové obutí, pneumatiky.

„Ukončil průkopnickou dobu a dal základy světové motorové technice,“ takový je prý zápis v patentním listu vynálezce Augusta Otty, který si přišel patentovat první spalovací motor. Tento Ottův úspěch však povzbudil jiného muže a to Karla Benze. Další model motoru na sebe nenechal dlouho čekat a již na Silvestra roku 1879 Benz se svou manželkou svůj „dvoutakt“ uvedli v chod.

První dálkovou jízdu pak nevyzkoušel nikdo jiný, než právě jeho žena Berta se dvěma syny. Bez manželova vědomí se vydala na asi 120 kilometrů dlouhou trasu tímto tříkolovým modelem auta. Benz postupně svůj vůz vylepšoval, za jeho nejznámější výtvor je pak považováno vozidlo Benz-Viktoria, který začal vyrábět od roku 1893 a který už měl 4 kola. Viktoria ho prý nazval proto že bylo pro něj takovým vítězstvím. V roce 1899 už Benz produkoval asi 600 automobilů ročně.

Benz však na vývoji automobilu nepracoval sám, téměř současně přišel se svými nápady i Gottlieb Daimler. Ten přišel s lehkým a rychloběžným spalovacím motorem poháněným benzinem v roce 1885. Vyzkoušel ho ještě téhož roku v prvním motocyklu. O rok později ho zabudoval do kočáru, ten pak mohl jezdit rychlostí až 16 kilometrů v hodině. Tento muž byl motory fascinován a tak se stal i prvním majitelem motorového člunu.

Už se však nedožil úspěchu svého syna Pavla, automobilu Mercedes. Jméno nesl po dceři vlivného zástupce firmy Daimler. Po dlouhé době ve dvacátých letech 20. století se obě firmy Mercedes i Benzova továrna spojily a dodnes tvoří známou automobilku.

O konstrukci kočáru, který by nemuseli táhnout koně, ani by se nepohyboval parním pohonem, však usilovalo mnoho dalších, třeba i ve Francii nebo v Rakousku, nelze tedy s přesností říct, že první automobil byl zásluhou jen jednoho člověka.

O nejstarší pojízdný automobil je stále zájem. V roce 2011 dokonce proběhla aukce, ve které nejstarší francouzskou pojízdnou čtyřkolku poháněnou párou koupil její v řadě pátý majitel. Zaplatil za ni přes neuvěřitelných 83 milionů korun. Podle serveru aktuálne.cz je to nejvyšší částka za historický vůz vůbec.

Tento automobil De Dion-Bouton et Trepardoux získal přezdívku La Marquise. Jméno prý nese možná po matce svého výrobce. Na světlo světa se tento stroj dostal ve Francii roku 1884, tedy zhruba rok předtím, než na scénu přišel Karl Benz a Gottlieb Daimler. Henry Ford dokončil svůj vůz až o dvanáct let později.

Nový majitel bude muset přibližně půl hodiny předtím, než se bude chtít vydat na cestu, topit. A to uhlím, dřevem nebo kousky papíru. Pak si ale může užívat rychlost až 60 kilometrů v hodině. Nádrž s vodou mu pak vydrží přibližně 32 kilometrů.