Pomáhá nepálu, natočil dokument po zemětřesení

Petr Pospíchal, devětadvacetiletý dokumentarista a fotograf natočil dokument o životech lidí v Nepálu po jednom z největších zemětřesení. V něm představuje nejenom osudy lidí, kteří přišli o své domovy, ale i humanitární pomoc, která tam od zemětřesení působí. Nyní svůj dokumentární projekt představuje po České republice. Zároveň organizuje sbírku pro vybavení nepálské školy. Sám v jedné z nich před dvěma lety vyučoval anglický jazyk.

Zemětřesení zasáhlo Nepál pětadvacátého dubna minulého roku. Druhé přišlo den poté. Bylo to nejsilnější zemětřesení v zemi od roku 1934 a počet obětí překročil osm tisíc. Kromě ztráty svých blízkých lidé přišli i o své domovy a pole pro obživu. Následky přírodní katastrofy natočil Petr Pospíchal z Brna, který je nyní promítá v České republice. „Nepálci si mysleli, že nastal konec světa,“ vyprávěl dokumentarista.

Proč jste se rozhodl pomáhat Nepálu?
Nepál jsem totiž poznal už před dvěma lety, když jsem tam pracoval jako dobrovolnický učitel angličtiny. Moc jsem si tu zemi oblíbil. Je úžasné, že tam člověk může zkombinovat špičkovou vysokohorskou turistiku s prací, která má smysl. Hory jsou nádherné a právě při jednom z mých tracků okolo Annapurny jsem si uvědomil, že je to země, do které se chci vracet. Že to nebude jen místo, které si člověk odškrtne. Když jsem se pak dozvěděl o zemětřesení, chtěl jsem pomoct.

A natočil jste dokument.
Nejprve jsem přemýšlel, že pošlu finanční dar na nějakou sbírku, ale pak mě napadlo, že bych mohl udělat svůj vlastní projekt a natočit osudy lidí po zemětřesení. A vůbec se podívat, jak to tam nyní vypadá. Bylo to s odstupem půl roku od katastrofy, takže jsem mohl zjistit, jak se tam daří neziskovým organizacím, které tam hned po tom přijely, jaký je dopad jejich práce. Dokumentoval jsem začínající zimu, přípravu na ni a obavy lidí. To, jakým způsobem dokument vznikal, byla trochu náhoda.

Původně jste měl jiný plán?
V Nepálu kvůli blokádě s Indií nebylo možné sehnat naftu ani benzín, proto jsem se rozhodl, že budu jezdit do postižených oblastí na kole. S překladatelem Babuem jsme se vydali třistapadesátikilometrovou cestu do prvního z epicenter Barpak. Kola nám půjčil jeden náš známý. Paradoxně jsme jezdili na lepších kolech, než jezdím v Česku. Turistický ruch tam má poměrně vysokou úroveň a oni jsou schopní letecky dopravit téměř cokoliv. Veškeré vybavení jsme vezli na kolech
s sebou.
Nakonec jste ale navštívil celkem tři oblasti. To jste se do všech dokázal dostat na kole?
Pomohl mi Člověk v tísni. V prvním epicentru jsem měl v plánu natočit rozhovor s pěti lidmi, kterých se zeptám, jak katastrofa probíhala, a jak se z ní zotavují. Potom mě ještě napadlo natočit rozhovor s organizací Člověk v tísni, která tam funguje. Místo rozhovoru jsem byl pozván na jejich misi, kde mi nabídli i spolupráci. Chtěli, aby pro ně natočil krátký sestřih jako poděkování sponzorům a ukázku toho, co v Nepálu dělají. Zároveň jsem to použil jako materiál do svého dokumentu. Díky nim jsem mohl navštívit všechny tři oblasti. Mají tam totiž postavenou síť helipadů. Helikoptérou jsme z Barpaku přeletěli do Severní Gorky, kam bych se pěšky nebo na kole dostával jen velmi těžko. A nakonec i do oblasti Sindupalčok.

Co jste zjistil?
Jedna Nepálka nám říkala, že první den po zemětřesení si mysleli, že je konec světa. Nic jim nezbylo a domnívali se, že se o ně nikdo nepostará. Byla moc vděčná za pomoc od humanitárních organizací. Postavili tam spoustu prozatímních příbytků, plechových domů z vlněných plechů. Ale pak zjistili, že ve dvou tisících metrech v horách to má jisté nevýhody. V létě je v nich velké teplo a v zimě zase chlad.

Takže pomoc přeci jen přišla.
Ano, ale na druhou stranu je hodně zklamala nepálská vláda, která jim měla věnovat nějaké peníze a do současné doby nic neposkytla. Bylo zajímavé sledovat, že nejsou ani zvyklí od vlády cokoliv čekat. Proto začali rekonstrukcí už dávno. Já jsem pak natáčel, jakým způsobem staví své domy – jakou používají techniku, aby jim příště nespadly. Všechno ale staví bez použití železa nebo dřeva, takže to asi bude náchylné na další zemětřesení. Je škoda, že jim nikdo z vlády neporadil, jak to mají postavit, nebo nepomohl sehnat materiál.

Jak se s takovým přístupem vlády dokázali vyrovnat?
Oni opravdu pomoc od vlády ani nečekali. Jenom v oblasti Sindupalčok bylo jejich očekávání vyšší, cítili beznaděj a neměli ani tendenci si poradit sami. Už před zemětřesením žili ve velké chudobě a nyní to na ně působilo tak, že se na ně zapomnělo. Sindupalčok byl totiž hodně zasažen druhým zemětřesením, a ani na ně nebylo zaměřeno tolik humanitárních programů. Kromě toho, že ztratili domovy, tak po zemětřesení následovali sesuvy půdy, které jim zasypali úrodnou půdu. Ztratili tedy i své pole, které měli pro obživu, plodiny, které dováželi na tržiště. Přišli o veškeré možnosti se uživit. Bylo to opravdu smutné. Nepálci jsou však velmi přátelští, pohostinní a neztrácejí naději. Hlavně staří lidé však říkali, že stejně jako ostatní zemětřesení, které Nepál zažil, tohle přejde, lidé postupně zapomenou a začnou zase žít naplno.

Jaký je tedy cíl vašeho dokumentu?
Dokument je spíše dokumentárním projektem. Klade si za cíl spojit síly všech neziskových organizací, které v Nepálu působí. Chce ukázat jejich lidskou tvář skrze rozhovory, články a videa. Odezva v České republice je poměrně velká a díky ní jsme se s dokumentem dostali na zajímavé akce. Premiéra byla v Brně, dvakrát jsme promítali v Praze, jednou v Ostravě, ve Zlíně a 25. května se vrátíme opět do Brna.

V rámci dokumentu pořádáte i finanční sbírku. Na co konkrétně peníze půjdou?
Na každé akci mám stánek, kde prodávám plátěné tašky a trička s mandalami. Výtěžek z prodeje poputuje na dovybavení nepálské školy, s jejíž stavbou jsem před natáčením pomáhal. Chtějí mít počítačovou učebnu a školku, které bychom rádi vybavili. Na akcích prodávám i fotografie z Nepálu, a z výtěžku pokrývám náklady na dokument. Do Nepálu se plánuji příští rok znovu vrátit. Mám tam i adoptovanou jednu mladou dívku, které jsem například letos koupil kolo.