Předpovědi počasí bez meteorologie

Březen, za kamna vlezem. Kolik mlh v Březnu, tolik lijavců v roce. Hřmí-li v březnu, sněží v máji. To je jen krátká ukázka toho, co o počasí v březnu říkají lidové pranostiky. Můžeme se na ně dnes ještě spolehnout, nebo už se počasí výrazně změnilo? Co nám staré pranostiky o jarním počasí prozrazují a co říkají lidová rčení a pořekadla? Pojďme se podívat, čím se řídili naši předci.

A znovu začneme citací moudré a staré knihy, tentokrát Karla Pejma. Na zažloutlých listech knihy s příznačným názvem Pranostiky autor praví: „Čechové od nepaměti se zabývali rolnictvím a chovem dobytka. Svým povoláním záviseli výhradně na přírodě, a proto se snažili podle svých sil a schopností vypozorovat zákonitost jejího tajemného dění.“ A tak se není čemu divit, že vzniklo v průběhu času spoustu pranostik a rčení.

ZKUŠENOSTI NAŠICH PŘEDKŮ
Proč tedy pranostiky vůbec mezi lidmi začaly kolovat, je jasné. Předpovědi vázané ke konkrétním částem roku vznikaly z osobních zkušeností mnoha a mnoha generací pro potřeby přenášet předpovědi a moudra mladším ročníkům. Pranostiky lze obecně označit jako útvary lidové slovesnosti. Jde o různé frazémy, které dávají do souvislostí nejrůznější opakující se meteorologické jevy a roční období. A protože frazém je v podstatě ustálené slovní spojení, i pranostiky mají tento charakter. Samotné slovo pranostika pak pochází z latinského slova prognosis, což znamená předpověď. Podle Ústavu pro jazyk český však nejde o jakoukoli předpověď, nýbrž tu svázanou nějakým způsobem s počasím, s ročním obdobím a s pracemi, které v určitých částech roku probíhaly a probíhají. Pranostika jako taková tedy dává jistá doporučení a rady. Existuje dokonce obor, který se výzkumem pranostik a přísloví zabývá a tím je paremiologie neboli příslovnictví. Jejím úkolem je evidovat a popisovat nejrůznější přísloví včetně právě pranostik.

KDE A PROČ VLASTNĚ VZNIKALY?
Podle magazínu 21. století vznikaly první pranostiky pravděpodobně v oblasti Středomoří, a to kvůli mořeplavcům, kteří potřebovali počasí alespoň do určité míry předvídat a zároveň s ním měli zkušenosti po několik generací. Dlouholetým pozorováním tak vysledovali určité pravidelnosti, na které se dalo do jisté míry spolehnout. Střední Evropa byla zase oblastí zemědělskou, a tak i tady bylo potřeba mít o počasí v průběhu roku přehled. Pranostiky neexistují na každý den v roce, ale jen na určité části, které se obvykle váží k nějaké pracovní činnosti nebo změnám ročního období. Často jsou pranostiky vázané také ke konkrétnímu jménu. Svátky jednotlivých světců v kalendáři totiž byly už v minulosti opěrnými časovými body. Vznikaly například pranostiky svázané se svatým Josefem. Takže se dalo počítat s tím, že pokud na svatého Josefa bude sníh, urodí se hojné bílého jetele. Nebo že na svatého Benedikta se má sít ječmen a cibule. Konec dubna je zase ve znamení svatého Jiřího. Pokud na Jiřího prší, dalo se očekávat deštivé počasí i potom. Pokud je ale mokrý máj, znamenalo to v stodole ráj.

JAKÁ OBLAST, TAKOVÁ PRANOSTIKA
Pranostiky můžeme ještě dále dělit, a to hlavně podle tematického zaměření. Pokud jsou základem pranostik pravidelně se opakující přírodní děje a práce lidí v závislosti na nich, mluvíme o agronomických pranostikách. Příkladem je třeba pranostika: „Březnový sníh zaorati jest, jako když
pohnojí.“ Další variantou jsou takzvané pranostiky meteorologické. Ty nejčastěji uvádějí do vztahu počasí ve dvou různých obdobích v roce. Příkladem pro březen je pak například pranostika: „Mnoho dešťů březnových – hubené léto“ nebo pro duben: „Prší-li na prvního dubna, bude mokrý květen.“ Platí ještě pořekadlo o bílých Vánocích a zelených Velikonocích?

RADÍ, KÁŽOU A PŘEDPOVÍDAJÍ
Marie Čechová pro časopis Naše řeč toto téma podrobně rozebírá a jako další druh pranostik vyděluje ty podle stupně reálnosti. Ty nereálné nazývá pověrečnými a jako příklad uvádí následující: „Prší-li v pondělí, bude celý týden blátivý.“ Dalším kritériem je modalita, což v lingvistice v jednoduchosti znamená vyjádření platnosti určité výpovědi. Ve vztahu k pranostikám to znamená, že je můžeme dělit na ty, které prostě konstatují. Čechová uvádí příklad pranostiky o svatém Jánu: „Na svatého Jána bez kvete od rána.“ Jiné mohou radit a zase jiné dokonce i přikazovat. Takovou je třeba ta o Aloisovi. „Na svatého Aloise poseč louku, neboj se.“ Nebo také „Když kvete chrpa, do měsíce chop se srpa.“ Existují i ty, které vyloženě zakazují. Tak prý se nemáme příliš hnát v máji nebo budem za chvíli v ráji.

BEZ PRÁCE NEJSOU KOLÁČE A JINÁ MOUDRA
Jako součásti lidové slovesnosti se pranostikám věnuje i folkloristika. Lidé však používali
i jiná moudra a pořekadla. Nemusela se vždy týkat počasí. Například přísloví je ustálený stylizovaný výrok. Obvykle také obsahuje nějakou obecně platnou mravoučnou zásadu nebo zkušenost. A aby se lépe pamatovalo, má velmi často formu rýmovaného dvojverší. Někdy jsou moudra vyjadřována přímo, jindy obrazně. A tak se setkáváme s radami jako: „Co je v domě, není pro mě,“ nebo „Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá.“ Nebo také, že „Špinavé prádlo se z domu nevynáší.“ Inu poučit se můžeme z těchto dávno vzniklých mouder jistě i dnes.

JE ROZDÍL MEZI PŘÍSLOVÍM A RČENÍM?
Přísloví a rčení se však hodně liší také podle jednotlivých oblastí a to i jen v rámci České republiky. Někde se víc používá to a někde zase něco jiného. Přísloví jako taková ale obvykle nemají autora. Jsou tak spíše dědictvím našich předků a jejich selského rozumu. Tvoří součást národní tradice odrážející základní hodnoty. Rčení se naopak tak trochu od přísloví liší, a to například v tom, že přísloví obvykle vyjadřují nějakou životní moudrost, kdežto rčení bývá spíše produktem lidové fantazie. Jde tedy spíše o jakousi průpovídku, osobní zkušenost. Tyto dva útvary lidové slovesnosti se pak liší i smyslem. Přísloví má nějak morálně poučit své posluchače, naopak rčení takové ušlechtilé ambice obvykle ani nemá. Je spíše určeno pro pobavení nebo oživení jazykového projevu. Přísloví tvoří uzavřené celky, celé věty, které se nerozdělují, nepřeformulovávají a ani neskloňují. Rčení a pořekadla lze ale časovat i skloňovat.